Souhrny přednášek a workshopů

ANOTACE PŘÍSPĚVKŮ KONFERENCE

P= přednáška, WS= workshop

WS 12: MUDr. Olga Kunertová a Věra Dufková: Když jde do tuhého 

Pacientům v našich nemocnicích se zpravidla dostává kvalitní medicínské péče, někdy však strádají nedostatkem komunikace.
Lékaři a sestry nejsou vedeni k tomu, aby se zabývali prožíváním pacientů (a nemají k tomu prostor).
Příbuzní a blízcí jsou rovněž situací ochromeni, v situaci, kdy by měli poskytovat podporu, často sami pomoc potřebují.

Toto jsou tři důvody, proč vznikl projekt Gaudia proti rakovině, který financuje práci psychoterapeutů v nemocnicích. Ti zde poskytují své služby zejména pacientům, ale také jejich příbuzným a blízkým, terapeutky nicméně pracují i s personálem. Snaží se pozitivně ovlivňovat atmosféru ve zdravotnických zařízeních, kde se léčí dlouhodobě a vážně nemocní, mediovat kontakt mezi nemocnými a zdravotníky, působí na sestry a lékaře, aby nerezignovali na reflektování svých postojů, nebáli se s pacienty a příbuznými mluvit a nezapomínali pečovat sami o sebe. 

Principy naší práce ukážeme na vzorové kazuistice.  Chceme diskutovat zejména o komplikacích a dilematech, se kterými se potýkáme. 

PRO Gaudia z.ú.

 

 

P2: doc. MUDr. ŠIMEK JIŘÍ, CSc.: DÍTĚ V DOPĚLÉM PACIENTOVI

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Každý dospělý člověk si v sobě nosí i své vlastní dítě. Někdy je za to chválen („Nebudete-li jako tito maličtí…“), jindy haněn (dětinskost).

Zdravý člověk si v sobě nosí některé reakční vzorce svého mládí. K nim patří hravost, které se učíme v oidipském období a zbytky adolescentního vzdoru. Starého data jsou také dva základní pohyby ve vztahu k druhým, vzájemně se vyvažující: připoutání (attachment) a separace. Z dětského období nám zůstává úcta k pravdě, která se projevuje ostychem před lhaním až neschopností lhát. Zdravému člověku zůstává také mnohé z dětské schopnosti fantazie.

Základ pro psychosomatické poruchy vzniká v době, kdy ještě nejsou plně ustaveny psychofyziologické mechanizmy, což je v prvních dvou až třech letech života. Proto se i neurotická patologie musí týkat nejrannějších, tedy preverbálních období vývoje. Zde nacházíme výklad, proč psychosomatičtí pacienti tak často trpí závislostí, a proč je u nich nedostatečná mentalizace. Té totiž můžeme rozumět také jako absenci fantazií. Pacienti často užívají své tělo a tělesné příznaky jako nástroj komunikace, to také odpovídá preverbálním stadiím vývoje. Nemocné dítě v pacientovi vede i k typickým obtížím v terapii. Verbální techniky selhávají a přenosové mechanizmy fungují neobvykle. Proto mají takový úspěch neverbální techniky, techniky zaměřené na tělo a vytváření stabilního podpůrného prostředí terapeutického prostoru (ve smyslu koncepce Donalda Winnicotta).

 

P3: MUDr. HONZÁK RADKIN CSc..: DUŠE V BŘIŠE ANEB STŘEVNÍ MIKROBIOM U DĚTÍ A DOSPÍVAJÍCÍCH

Výzkum střevního mikrobiomu v poslední dekádě doslova explodoval. Gastrointestinální trakt (GIT) byl dlouho považován pouze za trávící orgán, nové technologie nás přivedly k poznání, jaký dopad má střevní mikrobiom na naše zdraví a nemoci. Víme o jeho úloze v metabolismu, imunitním systému a o jeho vlivu na chování. Víme také o jeho změnách po porodu, změnách přicházejících s věkem v průběhu života, změnách souvisejících s charakteristikami prostředí, se stresem, se zdravotním stavem a s podávanými léky. Je toho dost, co o něm víme a nepochybně mnohem víc je toho, co o něm ještě nevíme.

Pozorované stavy dysbiózy při depresi, chronickém stresu nebo autismu mohou reflektovat signály z CNS do GIT, zatímco signály z GIT mohou posilovat poruchy probíhající v CNS. Primární dysbiózy způsobené potravou západního typu mohou ovlivňovat potravové chování.

Studie s fekální transplantací u depresí (lidé a hlodavci) naznačují kauzální vztahy, důkazy pro to, že alterace střevního mikrobiomu vede k těmto poruchám, chybí. Pouze transfer stolice provedený nedávno u autistických dětí potvrdil léčebnou účinnost mikrobiomu.

 

P4: doc. MUDr. PhDr. PONĚŠICKÝ JAN, Ph.D.: POKUS O INTEGRACI PSYCHOSOMATICKÝCH TEORIÍ

Integrativní teorii vzniku a průběhu psychosomatických poruch skýtá model stresu. Jeho výhodou je všeobecná srozumitelnost i akceptance laickou i lékařskou veřejností. Na příkladu stresu je možno chápat i propojení sociální zátěže s psychikou a tělesností. Právě zde nabízí vysvětlení řada psychosomatických teorií. Tak poukazuje Poněšický na fakt, že se nachází stres koneckonců v nás samotných tím, že stresovou situaci přejímáme a zvnitřňujeme. To se může dít internalizací interakcí a z nich vyplývajících nároků na sebe již během výchovy v dětství, traumaty v určité rodinné konstelaci, jež zanechávají jizvy, potlačením a vytěsněním traumatických událostí či nepřijatelných afektů do tělesné sféry. KBT poukazuje na spojení určitých podnětových (později vyvolávajících) konstelací s původní stresovou situací, jak je to nejvíce zřejmé u PTSS. Negativní vliv na výskyt psychosomatických onemocnění mají i deficity vazebnosti, péče a lásky v dětství, vedoucí k zvýšené stresové reakci i na méně náročné zátěžové situace. Právě zde se naskýtá otázka zejména z hlediska neuropsychoterapie, jaké pozitivní změny lze dosáhnout.

Ve všech těchto (i dalších) případech nestačí dávat rady, že je třeba se šetřit, relaxovat, nekouřit nýbrž sportovat. Je nutno něco v sobě a tím i v interakcích s okolím změnit, což vyžaduje psychoterapeutickou, resp. komplexní psychosomatickou léčbu. Sami si často stojíme v cestě a frustrujeme své bazální potřeby po bezpečném láskyplném vztahu, kterému se neotvíráme, a na druhé straně po separaci a dobrodružství, k čemuž se nedostává odvahy. To vše musí teprve pacient zakusit během terapie.

Zbude-li čas bude demonstrován kazuistický příklad z terapie 13leté dívky.

 

P5: MUDr. BRANNA BARBORA.: JAK ZACHÁZET S PS TÉMATEM V PEDIATRICKÉ PRAXI

V ambulantní práci dětského lékaře se často setkáváme s atypickými symptomy, opakovanými potížemi, rodinnými tématy. My si velmi dobře umíme poradit s diagnostikou a léčbou somatických potíží. Dnes přináším možnosti jak uchopit, pojmenovat a pracovat s psychosomatickými tématy. Na rozdělení témat, míry lékařské intervence a příkladech ukazuji, jak se dá psychosomatické myšlení v ambulantní praxi využít.

 

 

 

P6: MUDr. ROČŇOVÁ MICHAELA, MUDr. ŠROUBKOVÁ DANIELA: PRÁCE S PSYCHOSOMATICKÝM PACIENTEM- SETKÁNÍ OBORŮ, NOVÉ ZKUŠENOSTI

V příspěvku se chceme podělit o své zkušenosti. Do nového centra přichází pacienti ze somatických oborů v různé fázi připravenosti pro psychosomatickou nebo psychoterapeutickou léčbu. Co je potřeba udělat pro to, aby si psychosomatické pracoviště s tímto širokým spektrem dobře poradilo s ohledem na potřeby pacientů i lékařů a terapeutů.

 

 

 

 

P7: MUDr. VEČEŘOVÁ PROCHÁZKOVÁ ALENA: BIOSYNTÉZA- KONTAKT, HRANICE

David Boadella je zakladatelem biosyntézy. Původně byl žákem A.Lowena a později jeho spolupracovníkem a učitelem bioenergetiky. Biosyntéza znamená „integrace života“, vychází kromě učení Reicha a Lowena také z konfigurační psychologie Francise Motta. Biosyntéza je založena na předpokladu existence tří základních energetických toků pulzujících v těle. Tyto tři proudy souvisí se třemi embryonálními vrstvami (ektoderm, endoderm, mezoderm), z nichž se formují jednotlivé orgánové systémy. Projevují se jako plynutí pohybu skrze opěrný a pohybový systém, jako plynutí vjemů, myšlenek a obrazů skrze nervový a smyslový systém a jako plynutí emocí skrze orgánové systémy cestou autonomního nervstva. Stres během života narušuje proudění energie, vznikají překážky pro volný tok energie, které se projevují jako příznaky psychické i fyzické.

Terapeutická práce zahrnuje uvolnění dechu a emoční zklidnění, vyladění svalového tonu a uzemnění postoje a pohled tváří v tvář a tvarování zkušenosti skrze pohyb, oční kontakt a hlasovou komunikaci. V práci na proměně zablokovaných vzorců prožívání a sebevyjádření je nejdůležitějším nástrojem dialog s druhou lidskou bytostí. Somatická rezonance je schopnost pocítit ve vlastním těle vzorce blokující vyjádření a omezení někoho jiného. Terapeutova přítomnost, komunikace a dotek vytváří organizační ( informační) pole, ve kterém dochází k terapeutickému procesu reintegrace těla, mysli a emocí a k propojení se sebeúzdravným potenciálem jedince.

 

P8: MUDr. KOLÁTOR PETR: KOMPLEXNÍ PŘÍSTUP K DĚTSKÉMU PACIENTOVI V REHABILITACI

Dětský pacient je výjimečný. Dětský pacient je tvárný a flexibilní. Děti zůstávají většinou emotivní a iracionální. Snadno odráží svět, ve kterém žijí. Mají život před sebou. Jako lékaři, psychologové a terapeuti máme možnost jejich vývoj ovlivnit a určitou měrou i formovat. To je naše odpovědnost. To je naše výzva. Dítě není zmenšenina dospělého, má svá pravidla a specifika. Buď je budeme umět použít pro jeho dobro, nebo ne.

Pokud budeme pracovat jen s tělem, naši velkou šanci jsme promrhali. Pokud pochopíme a přijmeme, že tělo je ohromná projekční plocha, kde se vše zrcadlí a kde vše zůstává zaznamenáno, pokud budeme mít schopnost v této projekci číst a mít odvahu s ním pracovat, nalezneme chybějící článek, který somatickým lékařům a psychologům většinou chybí. Můžeme totiž objevovat lidské tělo s jeho vývojem, statikou, dynamikou, s jeho emocemi, odrazem sociálních vazeb a s jeho systemickými vazbami napřímo. To je to, co rehabilitace rehabilitačním lékařům a fyzioterapeutům nabízí. To je to, čím vším je pro nás skutečnou výzvou. Pokud se s tím vším naučíme správně pracovat, se znalostí, zkušeností a především pokorou, můžeme být tím chybějícím článkem mezi somatickými lékaři a psychology. Můžeme být pojítkem mezi čistě somatickou medicínou a psychoterapií. Můžeme předat klienta psychologovi ve správný čas a ve správném těle.

Naše práce je postavena na práci s tělem. Vstupujeme do prostoru, kam se většina „nefyzioterapeutů“ nemůže nikdy podívat – do intimní zóny svalů, šlach a fascií. Navíc, pokud máme odvahu a jsme otevření, tak nám pacienti odhalí i své niterné, často neuvědomované pocity i bolesti. Nad rámec tohoto odhalení nám pacienti často odkryjí i to, jaké role hrají ve své rodině, ve svém životě a ve svém systému. To je krásná, ale taky nesmírně náročná práce. Pracujeme s tím, co je připravené a tam, kam jsme pozváni. Není nutné vyléčit, většinou i pootevřené dveře jsou terapeutickým úspěchem. Vracíme pacientům důvěru k vlastním nohám, prohlubujeme oporu ve vlastním těle a zvedáme hledí k vlastnímu potenciálu.

V přednášce se podíváme, na čem stavíme, co jsou naše nástroje a jak se rozhodovat v nastavení terapeutického plánu. Kdy jít vpřed a kdy počkat. A o tom bude i krátká kazuistika. Přijďte s námi objevovat svět úžasných terapeutických možností i svět našeho dětství.

 

P9: Mgr. BLÁHOVÁ HANA, Mgr. PAPÁČOVÁ LENKA, Mgr. SLADKÁ HANA.: VZTAHY NA ÚROVNI TĚLA POHLEDEM FYZIOTERAPEUTA

Současná biologická medicína studuje a léčí nemoc bez ohledu na člověka jako celostní bytost, která je součástí svého světa. Z pohledu biopsychosociálního má však jakákoliv choroba nejrůznější aspekty a vždy se děje „ve vztahu“ a „v souvislostech“. Na tyto vztahy a souvislosti u nemocného pacienta fyzioterapeut pohlíží optikou vlastní odbornosti a jejích specifických nástrojů.

Fyzioterapeut vždy pacienta vyšetřuje „od hlavy až k patě“. Vnímá, že obtíže pacienta nejsou jen izolované jednotky, ale že jsou uspořádány do určitých funkčních řetězců či smyček. Tato zřetězení mohou mít charakter svalový, viscerosomatický nebo fasciální a s těmito funkčními řetězci fyzioterapeut dále v léčbě pracuje.

Během vyšetření a léčby navazuje fyzioterapeut s pacientem skrze přímé oslovení těla palpací (pohmatem) velmi specifický tělesný kontakt. Díky tomuto intimnímu spojení dochází v průběhu fyzioterapie často k tomu, že si pacient začíná vybavovat zasunuté vzpomínky navázané na ošetřovanou oblast (velmi často skrze oblast jizvy nebo skrze místo, které v minulosti pociťoval jako bolestivé). Pomocí doteku dochází v mysli pacienta ke spuštění a uvolnění dosud neuvědomovaných emocí nebo k uvědomění si dříve nepropojených souvislostí.

Zejména v případě akutního onemocnění je vyšetření a léčba onemocnění v popředí zájmu fyzioterapeuta. Někdy tak nezbývá tolik času na další souvislosti rodinné, pracovní, sociální. Pacienti však v průběhu fyzioterapie sami verbalizují své pocity a sdělují fyzioterapeutovi informace týkající se nejrůznějších vztahových aspektů vázaných na jejich onemocnění. Do fyzioterapie se tak přimíchávají vztahy psychosociální, ač fyzioterapeut pracoval původně „pouze“ se vztahy na úrovni těla (viz výše zmiňované funkční řetězce). Tím přichází do kontaktu s velmi důležitými informacemi týkajícími se stonání pacienta.
Cílem našeho sdělení je představit na kazuistice pacientky s akutní obrnou lícního nervu konkrétní způsob diagnostického uvažování a terapeutické práce fyzioterapeutů, kteří pracují s pacienty v rámci komplexního psychosomatického přístupu.

Jsme si vědomi toho, že tento způsob práce otevírá prostor pro velmi bohatou diskusi. Tu bychom chtěli zpřítomnit a rozvířit skrze postavu „interního šťourala a komentátora“, kterého jsme v osobě našeho psychologa zakomponovali již do přednáškového scénáře. Očekáváme od něj, že se bude ptát, poukazovat na možné souvislosti, zvědomovat důležité okamžiky v terapii a možná i zpochybňovat naše představy o tom, kam až má fyzioterapeut strkat nos… (-:

 

P10: KOTHEROVÁ SILVIE: MEDITACE A NARUŠENÍ VNÍMÁNÍ TĚLA, VNÍMÁNÍ TĚLA

V tradičních buddhistických textech i v současných zmínkách meditujících buddhistů se objevují zprávy o neobvyklých zážitcích narušení vnímaní vlastního těla během meditace. Meditující mluví o náhlém pocitu ztráty končetin i spontánních mimotělních zážitcích ne nepodobných těm, se kterými se setkáváme u tzv. zážitků blízké smrti či u spánkové paralýzy. Do jaké míry jsou však tyto zážitky způsobeny meditační praxí a do jaké míry v tomto sehrávají roli individuální dispozice člověka k narušení vnímaní vlastního těla? Příspěvek si klade za cíl představit experimentální studii zaměřující se právě na zkoumání souvislosti mezi spontánním propriocepčním posunem a meditační praxí (ánápána smrti) za využití tzv. iluze umělé ruky.

 

 

P11: Mgr. BARTOŠ VÍT, Ph.D.: TĚLESNOST A KOGNITIVNÍ PROCESY ANEB PROČ SE DESCARTES MÝLIL

Takřka s jistotou lze tvrdit, že již naši paleolitičtí předci disponovali intuitivní hypotézou o fundamentální odlišnosti mezi myslí a tělem. Této intuici se na počátku novověku dostalo precizního vyjádření v podobě Descartem formulované ontologické odlišnosti mentálních procesů a tělesných objektů (karteziánský dualismus). Pro vědu 20. a 21. století je však tento dualismus samozřejmě nepřijatelný. Cílem našeho referátu je vysvětlení, za prvé, proč se univerzálně lidské přesvědčení o dualismu duše a těla stále tak neodbytně vtírá do lidských myslí, a za druhé, jak navzdory Descartově snaze i ty nejabstraktnější mentální procesy (pojmové a jazykové) předpokládají jako svoji nutnou podmínku tělesnou strukturaci lidské zkušenosti. V tomto kontextu a rovněž klíčovém bodě referátu se jako podpory pro naši argumentaci budeme odvolávat zejména na principy genetické epistemologie Jeana Piageta, teorie metafor kognitivního lingvisty George Lakoffa a na koncepci pocitů jakožto tělesných map neurovědce Antonia Damasia.

 

P12: PhDr. KALÁBOVÁ HELENA, Ph.D.: PÉČE O DUŠI- SPOLEČNÉ VE VÝCHOVĚ A PSYCHOTERAPEUTICKÉ PRAXI

Objasnění kontextů existence člověka v postmoderní době, v nároku hyperkonzumu, ve společenství, které G. Lipovetsky nazývá „civilizací touhy“. Výchova, jako cílená činnost, směřující k člověku ve smyslu celoživotní edukace, chrání před zoufalstvím a vlastní destrukcí v nezajištěné (nezajistitelné) existenciální časovosti. Psychoterapie, jako obor interdisciplinární, s léčebným účinkem na tělo a mysl v habitualitě pohybu ( v jednotě soma, sarx a pexis) navrací možnost volby v žití a rozšiřuje v maximálně možné šíři originální životní pohyb. Člověk tím, že je dějinnou bytostí s habituální proměnou v čase, neustálým nárokem změny, existuje v temporální časovosti, v provázanosti minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kdy podstatná minulost je obsahem přítomného a proniká i do času budoucího. Ve výchově i v psychoterapii je třeba příběhu člověka porozumět, což je umění vnímat rozdíl, zasazený v celek. V podpoře filosofie Martina Heideggera jsou nacházeny podobnosti, možnosti, ale i limity péče o duši ve výchově i v psychoterapeutické praxi.

 

P13: PaedDR. ICLic. PODZIMEK MICHAL, Ph.D. Th.D.: HOLISTICKÝ PŘÍSTUP V NEMOCI SKRZE THEONOMII

Teorie, interpretující lidskou zkušenost s životem, nemocí či přímo smrtí, se proměňují. Spolu s nimi se tak proměňují i možnosti, kterými lze dávat odcházejícímu naději v jeho existenciální tísni. Tento příspěvek nahlíží a krátce analyzuje zásadní proměny paradigmatu západní společnosti, především z hlediska otázky existence či neexistence transcendentního rozměru života. Předmoderní náboženské teorie spásy i ateistický naturalismus ztrácejí v pozdní moderně svojí vypovídací hodnotu. Tezí příspěvku je, že ideový koncept tzv. theonomního způsobu myšlení, může být přijatelnou existenciální platformou jak pro lékaře a zdravotnický personál, tak i pro pacienta.

 

 

P14: Doc. PhDr. BALCAR KAREL, CSc.: TVŮRČÍ SOUČINNOST DĚTÍ V PSYCHOSOMATICKY ZACÍLENÉ LÉČBĚ

Chápe-li již dítě své tělesné příznaky jako projev nemoci, která vyžaduje léčení, vnímám také jím samým vykazované osobní nasazení v průběhu léčby za účinný příspěvek k jejímu pokroku. Dítě přitom přispívá leckdy spontánním fantazijním ztvárněním klíčových momentů léčby tak, jak je chápe a jak je – úměrně svému věku, vnímavosti a představivosti – dokáže metaforicky znázornit obrazem či příběhem. Souběžně s věcně založeným uvažováním a zasahováním terapeuta ho tak dítě v léčbě doprovází a podporuje vlastní spontánní představou uzdravování, o které věřím, že se synergicky podílí na jejím příznivém průběhu. To ilustruji stručnými ukázkami fantazijního slaďování dítěte s realisticky projektovanými léčebnými zásahy terapeuta, přičemž dítě někdy i zjevně překoná terapeutovu vlastní představu o tom, čím se ve skutečnosti léčí.

 

 

P15: PhDr. TRAPKOVÁ LUDMILA: ZDENĚK MATĚJČEK V KONTEXTU DNEŠNÍCH ÚVAH O PSYCHOSOMATICE V RODINĚ

Ve čtyřicet let staré Matějčkově knize Rodiče a děti, která vyšla znovu v loňském roce 2017 v nakladatelství Vyšehrad, jsem nenašla ani jednou slovo psychosomatika. Přesto je kniha psychosomatiky plná. Mezi politiky, kteří ve stejném roce 2017 připravovali novou koncepci rodiny, jsem se setkala s výsměšnou reakcí, že „Matějček už neplatí“. Tehdy jsem zpozorněla. Vývojová psychologie dítěte se přeci každých čtyřicet let nemění!

Shodou okolností jsem se v 80tých letech na longitudinálních výzkumech Matějčkova týmu podílela. Ponořila jsem se tedy znovu do tehdejších výzkumných zpráv a hledala odpověď na otázku, k čemu jsou nám ještě dnes. Četla jsem je optikou naší současné klinické zkušenosti a s vědomím, že se v rodinné terapii setkáváme se všemi podobami dnešních rodin, i s těmi, které byly před čtyřiceti lety téměř nemyslitelné.

Langmeier s Matějčkem přinesli v 50tých a 60tých letech termín psychická deprivace v dětství, propracovali pochopení jejích důsledků. Ovlivnili zákonodárství této země ve prospěch rodiny. Jejich stejnojmenná kniha byla objevná i v zahraničí a byla překládaná do cizích jazyků. Ke konci svého profesionálního života nás Matějček začal upozorňovat na jemnější podobu ohrožení dítěte, na méně nápadnou, o to však možná nebepečnější subdeprivaci, která se už netýká jen náhradní institucionální a rodinné péče, ale i dětí v úplných rodinách. Je naší povinností na jeho práci navazovat, a ne ji odmítat jako přežitek.

V přednášce se pokusím pojmenovat trendy ve vývoji rodiny, z nichž některé můžeme přijímat a podporovat s nadějí na lepší kvalitu života dětí i dospělých, ale jiné bychom neměli přehlížet či popírat. Mohou plíživě zvyšovat rizika zdraví na všech úrovních bio-psycho-sociálního organizmu rodiny. Mohou zhoršovat i čistě somatické zdraví všech členů v rodinách.

 

P16: prof. MUDr. HAŠTO JOZEF, Ph.D.: VZŤAHOVÁ VÄZBA A BIOPSYCHOSOCIÁLNÍ MODEL. SÚ UŽITOČNÉ PRE PSYCHOSOMATICKÚ PRAX?

Aký význam má pre psychosomatiku biopsychosociálny model resp.model vrstevnatosti ľudského bytia? Ako sa znáša s teóriou vzťahovej väzby? Dá sa pri týchto konceptoch opatrne konštatovať,že môžu byť akceptované ako príklady pre tvrdenie,že nič nie je praktickejšie ako dobrá teória? Problematiku skúsim demonštrovať aj pomocou dvoch krátkych videí a obrázkov.

 

P17: Mgr. VÁCHA MAREK ORKO, Ph.D.: ZDRAVÍ JE OPRAVDU CELEK. NOVINKY V MOLEKULÁRNÍ GENETICE POTVRZUJÍ, CO PSYCHOSOMATICI UŽ DÁVNO VÍ.

Na konferenci „Spiritualita a léčení“ (Spirituality and Healing) pronesl v roce 1994 Wendell Berry přednášku s volně přeloženým názvem „Zdraví je členství v komunitě“ („Health is Membership“). Základní myšlenka je jednoduchá, environmentální, a velmi psychosomatická. Pro lékaře byla, a snad někde ještě je, otázka zdraví vymezena otázkou po těle pacienta, které léčí, bez ohledu na jeho okolí a bez úvah o něm. Nelze ovšem být zdravý v rozbitém těle, které žije v rozbité rodině, která se nachází v rozbité společnosti v kontextu rozbité přírody.

Slovo „zdraví“ (health) má stejné indoevropské kořeny jako slovo „vyléčit se“ (heal), „celek“ (whole) nebo dokonce „svatý“ (holy). Být „healthy“ je literárně totéž co „to be whole“; uzdravit (to heal) znamená učinit někoho celkem (to make whole). Podobně ve francouzštině „sain“ znamená zdravý a „saint“ svatý, španělsky „sano“ znamená „zdravý“ a „santo“ znamená „svatý“. Tělo bylo kdysi vnímáno jako defektní nebo potenciálně defektní stroj, ojedinělý, osamocený a izolovaný od okolního prostředí. Současné poznatky molekulární genetiky tuto spíše filosofickou vizi potvrzují tvrdými daty.

Psychosomatika současnosti dnes dostává pomoc z nejméně očekávané strany: od molekulární genetiky a ekologie.

Lékaři se věnují rozbitému tělu, v druhém, dalším okruhu se psychosomatici a rodinní terapeuti věnují širšímu okruhu rodiny, ovšem, zdraví závisí též na stavu společnosti, na stavu přírody a na stavu planety jako takové, na zdraví celého vesmíru. Být zdravým člověkem v toxické rodině na toxické planetě je protimluv.

 

P18: Mgr. HORNOVÁ LUCIE: PŘÍZNAK JAKO OTEVŘENÉ DVEŘE

Práce s dětmi s psychosomatickým příznakem, dle našeho názoru, jak učebnice s velkými písmeny poukazuje na souvislost příznaku se systémem, ve kterém dítě žije.

Z našeho pohledu není smyslem nalezení příčiny příznaku, dokonce ani nalezení řešení, ale uschopnění systému toto řešení uskutečnit. Příznak tak spíše považujeme za příležitost, či „otevřené dveře“ k oslovení a „koordinaci“ daných systémů. Výsledky výzkumů jednoznačně dokládají, že takovýto přístup vede k celkovému snížení nákladů na zdravotní péči.

V denní praxi ovšem zažíváme, že nejobtížnější jsou ty případy, kde děti pocházejí ze sociálně slabých, či výrazně traumatizovaných rodin. Chceme-li být takovýmto dětem užiteční, musíme se ujímat role koordinátora sociální, medicínské péče, školského systému s širší rodinou dítěte. Tato role na nás klade nové nároky, přináší rizika, ale skýtá i hluboké uspokojení.

V našem příspěvku nabídneme praktické zkušenosti, jak se pokoušíme deklarovaný bio-psycho-sociální model uvádět do praxe.

 

P19: Mgr. ŠIMEČKOVÁ TÁŇA: AŽ O TOM BUDE CHTÍT MLUVIT, TAK SI ŘEKNE

V laické, ale nezřídka i v odborné veřejnosti se ještě stále objevuje názor, že s dětmi není potřeba mluvit o těžkých životních událostech nebo traumatech, kterými prošly. Někdy slýcháme, že o tématu není potřeba mluvit, protože „to bylo dávno“ a dítě už si „nic nepamatuje“. Jindy slýcháme, že dospělí s dětmi nemluví i o zásadních událostech či životních změnách proto, že „by bylo lepší to zapomenout“. Dozvídáme se ale také, že povídání o událostech by mohlo dítěti dokonce ublížit. Rozšířený je i mýtus o tom, že pokud se dítě na události neptá, stačí počkat, až se ptát začne. Praxe i odborná literatura přitom přináší důkazy o tom, že tam, kde dítě nemá verbální přístup k událostem, ukládá si je ve formě tělesné a emoční paměti a opakuje je ve svém chování a prožívání. Krátký příspěvek si klade za cíl pojmenovat a konfrontovat tyto mýty o dětském traumatu a práci s ním. Na několika krátkých ukázkách z praxe budou ilustrovány některé z metod, které pomáhají v práci s těžkými tématy, příspěvek se zaměří především na ty, které pracují s dětskými příběhy.

 

P20: MUDr. SKORUNKA DAVID, Mgr. KEŘKOVSKÁ TEREZA, Mgr. ŘIHÁČEK TOMÁŠ, Ph.D.: INDIVIDUALIZOVANĚ, SYSTEMATICKY, NARATIVNĚ?

V diskusi o bio-psycho-sociálním modelu a psychosomatické medicíně se čas od času objeví téma podoby pregraduálního a postgraduálního vzdělávání, jež by zvýšilo povědomí o psychosomatickém přístupu v lékařské komunitě a zejména podpořilo jeho realizaci v klinické praxi. V těchto diskusích většinou zůstává stranou otázka dovedností, jež jsou pro praxi psychosomatické medicíny klíčové. Běžně se nejen v této souvislosti diskutuje o komunikačních dovednostech a jejich významu pro zvládání rozmanitých klinických situací. Někteří odborníci zdůrazňují nezbytnost začlenění poznatků z psychologie a psychoterapie, jiní přímo hovoří o psychoterapeutické medicíně. Inspiraci četní odborníci čerpají z psychoterapeutického výzkumu, systemické teorie a také narativní psychologie. Narativní perspektiva kromě psychologie a psychoterapie ovlivnila nakonec i způsob uvažování v medicíně. Tato perspektiva přispěla k větší pozornosti věnované subjektivní zkušenosti nemocného jedince, jedinečné situace rodiny v období nemoci a také nebytnosti individualizovaného přístupu v terapeutické spolupráci. S tím souvisí i otázka předpokladů a dovedností nezbytných pro aplikaci bio-psycho-sociálního modelu a rozvoje psychosomatické medicíny. Mezi zahraničními reprezentanty narativní medicíny je dobře znám pojem tzv. narativní kompetence. V rámci našeho výzkumu jsme se zamýšleli nad tím, zdali jsou pro narativní kompetenci nutné nějaké předpoklady, zdali je možné dovednosti založené na narativní metafoře nějak definovat a zkoumat. Nově jsme formulovali a předběžně definovali pojem tzv. narativní citlivosti, jako předpoklad dalších dovedností, které mohou být v rámci psychosomatického přístupu v medicíně potřebné. K samotnému zkoumání různých aspektů narativní citlivosti jsme oslovili studenty medicíny ve II. a V. ročníku pregraduálního studia. Cílem první fáze výzkumu bylo a) posoudit samotnou existenci a rozmanité projevy tzv. narativní citlivosti; b) posoudit změny narativní citlivosti v průběhu pregraduálního studia medicíny; c) rozpracovat pojem narativní citlivosti včetně rozmanitých faset a projevů. V prezentaci uvedeme detailní průběh této fáze výzkumu a jeho výsledky spolu s dalšími otázkami, jež se týkají vzdělávání budoucích lékařů.

 

P21: PhDr. SELKO DUŠAN: JE MOŽNÉ REALIZOVAŤ MODEL KOMPLEXNEJ PSYCHOSOMATICKEJ STAROSTLIVOSTI V TRANSFORMUJÚCOM SA ZDRAVOTNÍCTVE?

Predstavy a skutočnosť…

P22: MUDr. HELENA KLÍMOVÁ: PŘÍZNAK VNUKŮ – TRAUMA DĚDŮ

Pacient projevuje příznaky, které nedávají smysl, působí jako obtížně zvladatelné. Často jsou to různé alergie či poruchy funkcí, kdy pacienta jakoby zrazují jeho vlastní tělesné orgány, jindy podoby chování, kdy pacient sám sobě nevědomě škodí, má pocit, že má setrvale smůlu. Teprve při důkladné rodinné anamnéze nalézáme výrazný moment – traumatizaci v některé předchozí, i vzdálenější generaci. Od traumatu se pak obvykle odvíjela i porušená mezigenerační komunikace, znemožňující porozumění smyslu a léčbu. Skrze kasuistiku pak možno hledat příčinu i terapii.

 

P23: Mgr. HEINDORFEROVÁ HANA, PhDr. CICHÁK DAVID: PSYCHOSOMATICKÉ POTÍŽE V RODINÁCH, KDE DĚTI VYRŮSTAJÍ V PŘÍBUZENSKÉ PĚSTOUNSKÉ PÉČI

Přednáška se zabývá specifickou problematikou příbuzenské pěstounské péče, kdy o dítě pečují jeho prarodiče, nebo jiní rodinní příslušníci. V současné době vyrůstá v příbuzenské pěstounské péči 73 % všech dětí, které žijí v náhradní rodinné péči.

Z pohledu vnitřní reality dítěte se ukazuje, že prarodiče jsou v mysli dítěte nejbližšími lidmi, kteří by mohli v případě potřeby rodiče zastoupit.

Avšak umístění dítěte do péče prarodičů přináší také komplikace.

Nezdařené vlastní rodičovství může u prarodičů vytvářet úzkost a snižovat jejich sebeúctu. Mechanismus štěpení může být ve svých obranných funkcích při snižování úzkosti a v udržování sebeúcty velmi účinný. Prarodič splituje svět kolem dítěte na dobrý (to jsme my) a špatný (to jsou ti druzí např. tvůj táta a tvá máma). Paranoidní a obviňující fantazie, které prarodič zažívá vůči svému selhávajícímu dítěti, ohrožují i vnoučata, které mají ve své péči. Pokud by totiž dítě toužilo po svých rodičích (po vnitřním nepříteli svého prarodiče) stalo by se vlastně pro prarodiče stejně neakceptovatelným a tím by hrozilo jeho odmítnutí. Jelikož je dítě na svém prarodiči závislé, musí hrozbu tohoto odmítnutí eliminovat. Jako obranný mechanismus před odmítnutím a vlastně další ztrátou pečující osoby v jeho životě, volí odpojení od biologického rodiče. Toto odpojení probíhá ve vnější (objektivní realitě), ale i v realitě vnitřní (intrapsychické).

Složitost a nejednoznačnost spletitých vztahů kolem dítěte a mnohdy nesprávné definování jednotlivých rolí vytváří překážku k tomu, aby mohlo dítě svobodně a beze strachu přemýšlet, fantazírovat“ a mluvit o svých biologických rodičích. Dítě je nuceno své představy a fantazie ukrýt.

Tak jako se v reálném životě nemůže (nebo jen s velkými obtížemi) setkat babička se svým dítětem, tak i v hlavě dítěte musí být stále tyto objekty od sebe oddělené. Velká tabuizace a nemožnost mluvit o svých skutečných představách a pocitech ke svým biologickým rodičům, může způsobit idealizaci v hlavě dítěte a tím, ztěžovat separaci, a to nejen v období dospívání.

Psychosomatické obtíže v rodinách, ve kterých jsou děti vychovávány prarodiči, sledujeme nejen na straně dětí, ale i u prarodičů a rodičů dětí. Ve své přednášce se pokusíme některé opakující se symptomy pojmenovat a popsat.

 

P24: Mgr. HAVELKOVÁ ANNA, MUDr. KRYL MICHAL: PŘEHLED SOUČASNÝCH TÉMAT VÝZKUMU V PSYCHOSOMATICE

Příspěvek se bude věnovat rozdílným přístupům ve zkoumání psychosomatiky, neboť je často vzhledem k vágním nebo roztříštěným definicím samotné psychosomatiky obtížné se v teoretických základech zorientovat. Jednotlivé výzkumy vycházejí z různých historických a metodologických zakotvení, což často ztěžuje srovnatelnost studií a vytvoření jednotného paradigmatu v pohledu na psychosomatiku. V příspěvku nastíníme historický kontext zkoumání potíží, ve kterých hrají roli určitou měrou faktory somatické, ale i psychogenní. Zaměříme se na aktuální metody a témata ve výzkumu psychosomatiky u nás i v zahraničí. Příspěvek si klade za cíl částečně shrnout dosavadní poznatky ve výzkumu psychosomatiky a poskytnout tak teoretické zakotvení pro další potřebné studie.

 

P25: Mgr. TOLIMATOVÁ JARMILA, MUDr. BÉM PAVEL: TULIPÁNOVI A NÁBOBOSNA- KAZUISTIKA Z RODINNÉ TERAPIE

Nejdřív přišel první, po roce i druhý a do třetice všeho dobrého přišli oba i s dvěma skřítky neposedy na rodinnou terapii. To už se ale doma nesměli smát a zpívat.

Rodinu jsme provázeli rok a s pomocí reflektujícího týmu dělali překladatele dětské řeči a světa, zkoumali dědictví i zakletí z původních rodin i možnosti dalšího vývoje Tulipánových.

Nabízíme „klasiku“ – kasuistiku rodiny s obtížemi tělesnými, duševními, vztahovými i duchovními ze Střediska pro psychoterapii a rodinnou terapii, s tradicí pomoci rodinám nejen se závislostí od roku 1967.

 

P26: Mgr. CIGÁN JAKUB.: ÚŽAS, NÁBOŽENSTVÍ A PROSOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ

Emoce úžasu sehrává v náboženském prožívání významnou roli, avšak úžas a psychologické mechanizmy s ním spojeny zůstávají neobjasněné. Především se jedná o vztah mezi emocí úžasu a prosociálním chováním člověka. Předpokládá se, že emoce úžasu vede k pocitu jedincovy nicotnosti a nedůležitosti, který je tak následně ochoten obětovat vlastní čas a prostředky pro druhé. Naproti tomu stojí předpoklad, že emoce úžasu je spojena s kulturním kontextem a s člověka přesahujícími nadpřirozenými moralizujícími aktéry. Tato asociace by pak vedla k intenzivnějšímu prožívaní emoce úžasu a k jejímu většímu dopadu na prosociální chování u náboženských jedinců. Cílem příspěvku je představení experimentální studie, která testuje tyto dva modely.

 

P27: Mgr. ŘIHÁČEK TOMÁŠ, Mgr. ČEVELÍČEK MICHAL, Ph.D.: MECHANISMY PSYCHOTERAPEUTICKÉ ZMĚNY U PSYCHOSOMATICKÝCH POTÍŽÍ: POHLED NAPŘÍČ PŘÍSTUPY

V současnosti existuje již řada psychoterapeutických přístupů explicitně zaměřených na práci s psychosomatickou problematikou. Na základě analýzy dostupné literatury (87 článků a knih) jsme nalezli sedm skupin psychoterapeutických přístupů: (1) „klasická“ kognitivně-behaviorální terapie, (2) „třetí vlna“ kognitivně-behaviorálních přístupů, (3) psychoanalytické a psychodynamické přístupy, (4) přístupy interpersonální a přístupy založené na mentalizaci či citové vazbě, (5) humanistické, experienciální a existenciální přístupy, (6) rodinné a systemické terapie a (7) přístupy založené na edukaci (reatribuci). Pomocí kvalitativní analýzy těchto teoretických zdrojů se pokusíme odpovědět na otázku, co mají tyto přístupy společného a zda lze na jejich základě formulovat obecnější mechanismy psychoterapeutické změny.

 

P28: STEHLÍKOVÁ JOLANA, KOSTOLANSKÁ EVA, Mgr. ŘIHÁČEK TOMÁŠ: JAK PACIENTI S MEDICÍNSKY NEVYSVĚTLITELNÝMI SYMPTOMY VNÍMAJÍ KOMUNIKACI S LÉKAŘEM?

Lékaři i psychoterapeuti se ve své praxi často setkávají s pacienty prezentujícími tělesné potíže, u nichž pozitivní somatický nález buď zcela chybí nebo prezentované symptomy dostatečně nevysvětluje. Prevalenci pacientů s medicínsky nevysvětlenými somatickými symptomy (MUSS) někteří autoři odhadují až na 40%. Několik kvalitativních studií přitom ukazuje, že tito pacienti vykazují specifické potřeby v komunikaci s lékařem, které často nejsou naplňovány. V tomto příspěvku budeme prezentovat výsledky dotazníkového šetření (N=550), pomocí něhož jsme hledali odpověď na otázku, zda se pacienti s MUSS od ostatních pacientů liší v tom, jaký komunikační styl lékaře preferují, jak jsou s komunikací se svým lékařem spokojeni a zda tato spokojenost predikuje změnu MUSS v čase.

 

P29: Mgr. BUREŠOVÁ NATÁLIE: PŘÍSTUP ČESKÝCH PEDIATRŮ K PSYCHOSOMATICE

Úloha pediatra v léčbě psychosomatických dětských pacientů je nepostradatelná. Pediatr bývá většinou prvním lékařem, ke kterému dětský pacient přichází, se kterým komunikuje a který může spolupracovat s dalšími odborníky. Stojí tak na samém začátku léčby a jeho postupy mohou mít zásadní vliv na směr pacientovy úzdravy. Je proto potřeba věnovat pozornost tomu, jak pediatr vykonávající běžnou praxi, přistupuje k samotné psychosomatické medicíně, která vnímá pacienta a nemoc v jeho celistvosti. Výzkum tak směřoval ke zmapování a popsání současného přístupu českých pediatrů k psychosomatické medicíně a psychosomatickým onemocněním v jejich běžné praxi, který na našem území není zcela probádanou oblastí. Cílem výzkumu bylo konkrétně zjistit, zda pediatři akceptují psychosociální příčiny některých onemocnění, dále zjistit názory pediatrů na psychosomatickou medicínu v jejím širším kontextu a zmapovat podmínky pro využití psychosomatického přístupu v běžné pediatrické praxi. K realizaci byl použit smíšený výzkum. Sběr dat byl uskutečněn formou dotazníku u 42 pediatrů, který byl dále podroben deskriptivní a korelační analýze s následnou kvalitativní analýzou. Na základě výsledků studie se autorka domnívá, že pediatři, oproti obecnému mínění, častěji akceptují a ve své praxi také uplatňují principy psychosomatické medicíny. Jeví se však důležité zvýšit oporu ve vzdělání – a to především na praktické úrovni a podpořit pediatry v jejich aktivním přístupu k léčbě psychosomatických pacientů.

 

P30: PhDr. KOKEŠOVÁ KLEINOVÁ, Mgr. MACHÁČEK JIŘÍ: MOŽNOSTI PSYCHOTERAPIE BĚHEM ROZVODU

Jak léčit dítě či dospívajícího s psychosomatickými obtížemi, které mají příčinu ve vyhroceném rozvodovém konfliktu, když rodiče odmítají změnu vlastního chování? Jak vytvořit pro dětského pacienta bezpečný prostor pro terapeutický vztah? Jak vyhovět právním nárokům společenského systému (např. povinnost napsat zprávu vyžádanou OSPOD) a přitom uchránit terapeutický vztah v jeho křehkosti a intimitě? Na Psychosomatické klinice hledáme řešení ve spolupráci více odborníků. K problematicky fungujícímu rodinnému systému vytváříme dobře fungující systém terapeutický. I když každý z nás pracuje jiným stylem a ve své pracovně, jsme v tom společně.

 

P31: MUDr. KAŠČÁKOVÁ NATÁLIE, prof. MUDr. HAŠTO JOZEF, prof. Ing. Mgr et Mgr. TAVEL PETER Ph.D.: SÚVISIA CHRONICKÉ BOLESTI S TRAUMATIZÁCIOU V DETSTVE A NESKORŠOM ŽIVOTE S ŠTÝLOM VZŤAHOVEJ VÄZBY?

Již více než sto let předtím, než George Engel poukázal na základě klinických pozorování na zjištění je ve skupině pacientů s chronickou bolestí, nápadně časté psychické deprivace a traumatizaci v dětství. V řadě retrospektivní a prospektivní studie k potvrzení připojení. Rané zatěžujících podmínek, jakož i nejistým způsobem relační vazby může negativně ovlivnit zapojené v generaci neurobiologické mechanismy a jak vnímání bolesti a přispět k jeho chronifikácii. V rámci výzkumu na reprezentativním vzorku populace ČR jsme sledovali a asociace chronické bolesti a stres prožívají v dětství a dospělost.

 

SPOLEČNÁ diskuse: doc. MUDr. GEORGE ŠIMEK, CSc.: etická DILEMATA v PSYCHOSOMATICE

The etické debaty.

  1. A etický kodex teprve po obšírné vznikat) by se debatuje co jsem neveliký. Tato metoda implementuje vzácně pro nezájem Čechů se jen velmi silně závislé na většiny. Proto by bylo dobré, alespoň před rozpravou etický kodex přečtli diskuse.
  2. (B)) v mnoha etickými povinnostmi v oblasti psychosomatické i. jsou podobné v jiných oborech pravidlům zaměstnanců ve zdravotnictví.

Tedy: vysoká profesionalita, respekt k pacientovi a respekt ke kolegům a kolegyním. V oblasti psychoterapie a do jisté míry i ve fyzioterapii patří do profesionality také příslušnost k nějaké škole. Kdo se tváří, že si z různých škol poskládal vlastní metodu, je obvykle diletant. Samozřejmě jsou dnes možné a nutné přesahy a respekt k jiným přístupům, ale bez učednického stupně se nikdo nestane mistrem.

  1. C) V psychosomatické oblasti je nutné se zabývat i tím, na jakých teoretických základech zdravotník pracuje. Moderní zdravotnictví se všemi jeho úspěchy je postavené na vědě. Opakované zkušenosti jednoznačně prokazují, že pokud se zanedbá něco z toho, co vědecká medicína umí, je pacient poškozen, někdy i vážně. Dnes je možné pacientovi nabízet leccos, co není s vědeckým myšlením v souladu, ale zdravotník sám i jeho pacient musí vědět, kdy se pohybují ve vědeckém rámci a kdy jej opouštějí.

 

 

WS 1: ADÁMKOVÁ JANA: LÉČBA NA PÍSKOVIŠTI

 

WS 2: PhDr. GERLICHOVÁ MARKÉTA, Ph.D.: NAŠE TĚLO JE HUDEBNÍ NÁSTROJ, V DĚTSTVÍ I DOSPĚLOSTI

Workshop bude zaměřen na seznámení s muzikoterapií a možném využití jejího potenciálu v rámci psychosomatického přístupu k léčbě. Vliv hudby na člověka je velký a působí v mnoha rovinách, zde bude zdůrazněn aspekt sociální. Muzikoterapie je starobylá disciplína, dnes již podložená řadou kvalitních výzkumů, při které pomocí hudebních prvků a specifických metod dosahujeme konkrétních terapeutických cílů. Muzikoterapie navazuje na přirozenou hudebnost každého člověka, která nesouvisí s hudebním vzděláním, proto je vhodná pro každého. V této dílně si vyzkoušíme konkrétní praktická cvičení, zaměřená na různé terapeutické cíle, s ohledem na člověka v bohatosti všech vrstev jeho lidství. Praktický workshop bude zaměřen na rozdílný terapeutický přístup podle věku pacient, tentokrát s důrazem na sociální složku účinku muzikoterapie.

 

WS 3: Mgr. KLOUDA MARTIN, MUDr. JIRMANOVÁ IVANA: PSYCHOSOMATICKÝ PACIENT VE SKUPINOVÉ TERAPII

Workshop nabídne zkušenost terapeutů s vedením psychoterapeutických skupin (ambulantních i stacionárních) na psychosomatickém pracovišti. Společně budeme hledat specifika skupinové práce v psychosomatice. Pokusíme se odpovědět na některé otázky, které se ke skupinové práci vážou. Očekávají pacienti pomoc spíše s psychosociálními faktory, nebo jsou zaměřeni na úlevu od somatických symptomů? A jak s těmito jejich očekáváními pracovat? Jaký vliv má na očekávání pacienta odesílající lékař? Také budeme mluvit o tom, zda a jaký je rozdíl v roli terapeuta lékaře a nelékaře. Jaké nastavení v poli skupiny tyto odlišné role přinášejí. Workshop nabízí prostor pro sdílení zkušeností všech přítomných účastníků, ať už se skupinami pracují či nikoliv.

 

WS 4: Mgr. ODSTRČIL PETR: PRÁCE S TĚLEM PŘI LÉČENÍ NÁSLEDKŮ TRAUMATU

 

Léčení následků traumat vzniklých v dětském věku je nedílnou součástí každodenní reality mnoha lékařů, psychoterapeutů a odborníků v pomáhajících profesích. Následky

traumatu zasahují člověka na všech bio-psycho-sociálních úrovních.

Hlavním tématem workshopu bude zkoumání základních přístupů při práci s tělem v psychoterapii, a to jak v rovině pozornosti k aktuálnímu tělesnému prožívání, tak v rovině přímé práce s tělem klienta. Budeme se zabývat takovými přístupy, které zajišťují maximální pocit bezpečí klienta, dobrý kontakt mezi pomáhajícím profesionálem a klientem a přístupy zamezujícími retraumatizaci.

V úvodní části workshopu nabídnu základní teoretický rámec práce s traumatem s důrazem na proces přechodu od verbální komunikace k práci s tělesným vnímáním.

V druhé části workshopu si můžeme krátce prakticky vyzkoušet, co se všechno může odehrávat v úvodu práce s tělem jak na straně prožívání klienta, tak na straně pomáhajícího profesionála.

V závěrečné diskusi můžeme kromě jiného nacházet další možnosti, jak může psychoterapeut bezpečně pracovat s tělem, a jak může lékař, či fyzioterapeut svými intervencemi podporovat psychické zdraví klienta s traumatem.

 

WS 5: Mgr. LENKA BOŤCHOVÁ: VĚDOMÝ POHYB VE FYZIOTERAPII

V rámci workshopu nabídneme ukázku cvičení na principu vědomého pohybu a uvědomění si vlastního těla. Tento způsob práce je nezbytným nástrojem fyzioterapeuta v práci s psychosomatickým pacientem.

Od doby, kdy jsme se naučili chodit, běhat, sedět či hrát na hudební nástroj, používáme k těmto činnostem svébytné a značně stereotypní pohybové vzorce. Způsob provádění určitého pohybu, který se dlouho a neměnně opakuje, se může podílet na vzniku rozličných obtíží a bolestí pohybového systému. Svaly a tkáně lidského těla mají svou vlastní paměť. Z „mapy těla“ můžeme vyčíst stopy po úrazech, stejně jako specifika toho či jiného sportu, případně důsledky zátěže ze zaměstnání. Naše pohybové stereotypy ovlivňuje také naše osobnost, sociální a kulturní aspekty našeho života a další vlivy vnějšího prostředí.

Pohybové chování může být také formováno našimi podvědomými reakcemi na strach či jinou formu stresu. Pokud si pohotovost reagovat tímto způsobem neuvědomíme, může takto stereotypně reagovat po celý život. Jedině možnost uvědomění si pohybu a vlastního těla umožňuje změnu pohybových stereotypů. Využitím vědomého pohybu jako terapeutického nástroje tedy můžeme pozitivně ovlivnit i stereotypní reakce na stres či strach a prospět tak psychosomatickému pacientovi skrze fyzioterapii.

Ve workshopu si vyzkoušíte, jakým způsobem pohyb provádíte, jak si ho můžete uvědomit a jak jej měnit. Na „vlastní kůži“ můžete zažít, jak uvědomění si jednotlivých částí těla může být obtížné. Vyzkoušíte si cvičení a techniky, kterými můžete podpořit optimální funkční spolupráci jednotlivých částí těla. Pracovat budete také s uvědoměním si důležitosti dechu. Sami na sobě si vyzkoušíte, jaký významný formativní vliv má oblečení a obuv na vznik a modifikaci našich pohybových stereotypů.

 

WS 6: MUDr. MACHANDER R.A.: VLIV PRAVIDELNÉHO DUŠEVNÍHO VÝCVIKU NA ZMĚNY FYZIOLOGICKÝCH HODNOT A STAV PSYCHIKY U ČLOVĚKA

Téměř třicet let probíhá výzkum u lidí, kteří provádějí dlouhodobě i krátkodobě duševní cvičení (meditací bdělé pozornosti, uvědomění, meditací na soucit a altruismus), aby se zjistila efektivita tohoto výcviku na psychiku a fysiologické hodnoty. Výsledky ukazují, že efekt duševních cvičení je nesporný a psychosomatické působení je významně pozitivní. Při krátkodobém výcviku dochází k funkčním pozitivním změnám a při dlouhodobém výcviku dochází dokonce k významným pozitivním strukturálním změnám mozku. Je proto důležité, aby odborníci v psychosomatické medicíně se hlouběji zajímali o výsledky tohoto výzkumu a věděli detailněji o jaká cvičení jde a v čem spočívají psychologické principy tohoto působení. V tomto workshopu jde o ukázku a úvod do těchto cvičení a následnou diskuzi k tomu, jak tato cvičení praktikovat terapeuticky i preventivně.

 

WS 7: HANIBAL OLDŘICH Di S.., PhDr. KOKEŠOVÁ KLEINOVÁ GRAŽINA: POVÍDÁNÍ (S DĚTMI) O SMRTI

Bylo, nebylo. Za devatero horami a devatero řekami byl jeden domeček. V domečku žila maminka a tatínek se svým synem. Tomáš byl obyčejný kluk. Hodně se smál a občas zlobil. Jednoho dne maminka onemocněla. Byla nemocná dlouho a tak moc, že to vypadalo, že už se nikdy neuzdraví. V domečku se zabydlel strach. Tomáše začalo bolet břicho a nohy mu zeslábly tak, že už ho skoro neunesly. Někdy nedokázal dojít ani do školy. I maminka si všimla, jak ten její chlapec kulhá, ale nechtěla mu věřit. „Dobře věděla“, protože ho „moc dobře zná“ , že se mu nechce do školy a chce s ní být doma. Ale pak přišel Oldřich a Tomíkovi jeho kulhání věřil a chtěl, aby mu maminka taky věřila a brala ho vážně. To bylo pro maminku něco nového…

 

WS 8: MUDr. VEČEŘOVÁ PROCHÁZKOVÁ ALENA: BIOSYNTÉZA- KONTAKT, HRANICE

Biosyntéza umožňuje bezpečný prostor pro zkoumání prožitku emočního i tělového. Umožňuje zážitek propojení emocí, těla, mentálních obrazů a myšlenek, rozvíjí metakognitivní dovednosti. Ráda bych účastníkům zprostředkovala zážitek biosyntetické práce, povzbudila k chuti přes tělo se podívat na vlastní vzorce chování a zkoumat možné změny. V rámci workshopu budeme zkoumat jak zažíváme kontakt se sebou a s druhým člověkem. Kontakt oční, verbální, dotek. Jak se mění vnímání sebe, když jsem zároveň k dispozici druhému?

Vynořuje se sebeochrany téma – profesionální jak chráním? Jak se pro pro sebe a další dobře přítomný?

 

WS 9: MUDr. PRAVDA, ALICE ŘÍŠI DIVŮ IVAN V

Nemoc jako sen? Nebo dokonce jako v pohádce?

Doufám, že budete souhlasit, když řeknu, že nás fyzické symptomy vedou k jiný druh zkušeností a měnící stav vědomí. Nemoc se stáváme změnit nejen dieta, ale když celý způsob života a naší víry chorinifikácii-jako ve filmu, ve snu nebo v pohádce. Tento workshop vám dává změnu perspektivy, která nabízí změnu funkčnosti, výraz sebaidentity a citlivosti a význam nalezení možnosti pro fyzické onemocnění.

 

ZS 10: doc. MUDr. JANDOVÁ DOBROSLAW, ING. MORÁVEK OTAKAR, MGR. PAVOL COMPUTEROVÁ DIAGNOSTICE FORMANOVÁ: KINEZIOLOGIE V DIFERENCIÁL F BOLESTI

Sdělení prezentuje použití computerové kineziologie (CK) u dysfunkcí pohybového systému. CK nabízí sjednocuje diagnostiku, kvantifikuje funkční poruchy a umožňuje diagnostiku reflexních visceromotorických vztahů. CK pracuje s principem, že postura a mobilita je reflexí morfologické a funkční kvality pohybového systému od početí do okamžiku vyšetření. Pohybový systém je interaktivní displej, je společným výstupem řízení v pojetí psycho-neuro-imuno-endokrinologie. Přes pohyb lze zpětně velkou část dysfunkcí organizmu ovlivnit. CK spojuje metody lege artis užívané v rehabilitaci a fyzioterapii /kinezioterapii. CK primárně diagnostikuje incipientní funkční poruchy motoriky. Standard vyšetření trvá 15 – 20 minut, vyhodnocení softwarem vteřiny, individualizovaná léčba navržená CK trvá10- 20 minut. Pro odstranění dysfunkcí navrhne CK individuální aktuálně adekvátní cvičení v kombinaci s dýcháním. Výhody CK jsou: unifikace algoritmu vyšetření, hodnocení, reprodukovatelnost, komplexní přístup při respektu individua dle aktuálního stavu, efektivita v čase, jednoduchost a investiční nenáročnost. Numerické výstupy jsou podkladem pro statistiku. CK splňuje požadavky/ podmínky evidence based medicine pro objektivizaci funkčních poruch pohybového systému, je zajímavým nástrojem pro diferenciální diagnostiku. Počítač vyhodnocuje a odlišuje i psychologické aspekty u dysfunkcí pohybového systému. Sdělení prezentuje některá praktická rutinní využití v kazuistikách.

 

WS 11: PhDr. TRAPKOVÁ LUDMILA, MUDr. CHVÁLA VLADISLAV: PŘÍKLAD EXTERNALIZACE. POSTTRAUMATICKÝ STRESOVÝ SYNDROM S EPILEPSIÍ U TŘÍLETÉHO DÍTĚTE. KAZUISTIKA

V osmdesátých letech 20.století dva kolegové z Austrálie a Nového Zélandu, David Epston a Michael White vytvořili při práci s rodinami nemocných dětí postup, který nazvali externalizace. Rodinnou terapii, kterou tím obohatili, nazval jiný rodinný terapeut a teoretik Karl Tomm z Calgary, narativní terapií. Narace se tehdy skloňovala v řadě jiných disciplín, má proto docela slušný teoretický základ, od díla Michala Foucalta, přes Gregory Batesona, až po systemické terapeuty milánské školy. Nás externalizaci naučil dětský psychiatr Torben Marner z Kodaně, který ji měl z první ruky od Epstona a Whitea.

Podstata externalizace je jednoduchá, s nemocí nebo příznakem se zachází jako s nepřítelem, a rodina se staví po bok dítěte, které se stává bojovníkem proti nemoci. Vychází z přirozeného jazyka rodiny, ale v jednotlivých, zpravidla chronických situacích, to vyžaduje dovednost rodinného terapeuta, hravost a fantazii, schopnost získat dítě v boji proti počůrávání, proti anorexii nebo bulimii, proti záchvatům, proti nočním můrám atp. V našich rukách se externalizace stala účinným nástrojem také díky tomu, že zacházíme s rodinou jako se sociální dělohou, což Vybíral nazval terapií neostrukturální. Přitom můžeme externalizovat nejen dětské příznaky, ale i příznaky dospělých, třeba Úzkosti u maminky, nebo Bolesti zad u tatínka. V každém případě nabízíme lékařům výhody externalizujícího jazyka při léčbě chronických symptomů u dětí i dospělých pacientů. Upozorníme na komplikace takového postupu. Externalizaci ukážeme na konkrétním případu tříletého chlapce s epilepsií.

 

POSTER 1: Mgr. VÍCHOVÁ VERONIKA: RELAXACE

 

POSTER 2: MGr. ŘIHÁČEK TOMÁŠ, Ph.D., Mgr. ČEVELÍČEK MICHAL, Ph.D., MUDr. ROUBAL JAN, Mgr. HYTYCH ROMAN: ÚČINNOST PSYCHOTERAPIE U PACIENTŮ S MEDICÍNSKY NEVYSĚTLITELNÝMI SYMPTOMY: MULTICENTRICKÁ NATURALISTICKÁ STUDIE

Cílem tohoto příspěvku je představit východiska a design připravovaného výzkumného projektu zaměřeného na zjištění účinnosti skupinové psychoterapie, prováděné v podmínkách běžné praxe, u pacientů s medicínsky nevysvětlenými tělesnými symptomy (MUPS). Výzkumný záměr zahrnuje čtyři linie: (1) analýza teoretických východisek a postupů uplatňovaných v různých psychoterapeutických přístupech s důrazem na pojmenování obecných účinných faktorů; (2) analýza praktických zkušeností terapeutů, kteří se věnují práci s pacienty s MUPS, (3) kvalitativní analýza zkušeností pacientů, kteří prošli psychoterapií zaměřenou na MUPS a (4) kvantitativní posouzení účinnosti psychoterapie a mediátorů jejího efektu u pacientů s MUPS.

POSTER 3: ŠTĚPÁNKOVÁ, KRÁLÍKOVÁ: LÉČBA ZÁVISLOSTI NA TABÁKU- CESTA KE ZLEPŠENÍ PSYCHICKÝCH PORUCH