Adéla Holmanová
Ve dnech 10. – 13. září 2025 se na půdě Technické univerzity v Mnichově (TUM) uskutečnila 12. konference EAPM (Evropské asociace pro psychosomatickou medicínu, konzultační psychiatrii a integrovanou péči). Akce přilákala přibližně 550 odborníků z Evropy i mimoevropských zemí[1]. Hlavním tématickým rámcem konference byla transformace biopsychosociálního modelu ve výzkumu i klinické praxi.
Historický a kulturní rámec konference
Německo patří mezi země s dlouhou historií a tradicí psychosomatické medicíny. Kromě specializace psychiatr a psychoterapeut existuje od roku 1992 samostatná specializace „psychosomatický lékař“, tradice samostatných psychosomaticko- psychoterapeutických oddělení je však mnohem delší[2]. V Německu funguje řada kateder psychosomatické medicíny při univerzitních nemocnicích, péči však dále poskytují nemocnice pro psychosomatickou medicínu nebo oddělení psychosomatické péče, která jsou součástí psychiatrických nemocnic.
Pojďme připomenout, že konference EAPM se konají 1xročně od založení společnosti v roce 2012 a že hostitelem akce je pokaždé jiné evropské město. Letošní (netradičně podzimní) konferenci hostila TUM pod záštitou prof. Petera Henningsena, vedoucího katedry psychosomatické medicíny a psychoterapie TUM a jedné z vůdčích postav v oblasti výzkumu funkčních somatických obtíží[3].
Shrnutí plenárních přednášek
Sanneke de Haan: „Embodiement, enaction and bodily distress“
Prof. v oboru filozofie psychiatrie na univerzitě v Rotterdamu Sanneke de Haan zahájila odborný program přednáškou, v níž prezentovala posun od klasického biopsychosociálního modelu k enaktivnímu paradigmatu. Enaktivní paradigma je teoretický rámec v kognitivní vědě, který chápe poznání jako aktivní proces utvářený dynamickou interakcí mezi organismem a jeho prostředím (poznání vzniká skrze tělesné jednání v prostředí). Přednáška podnítila bohatou diskusi, v níž se (jako již v historii vědy mnohokrát) střetávala kritika teorie výzkumně zaměřených kolegů s podporou a nadšením filozofičtěji laděného spektra posluchačů.
De Haan se dlouhodobě věnuje otázce porozumění sobě samému i druhým lidem v kontextu psychiatrických onemocnění. Ve své knize Enaktivní psychiatrie (2022) hledá souvislosti a vztahy mezi širokou škálou faktorů (např. dysfunkčními neurotransmitery, existenciálními starostmi, ekonomickou deprivací, sociálním vyloučením) přispívajících ke vzniku psychiatrického onemocnění. Na konferenci se de Haan věnovala teoretickým posunům v chápaní psychiatrického onemocnění – od Engelova biopsychosociálního modelu (1977) ke kognitivním modelům enaktivní teorie percepce (tvrzení, že poznání vzniká dynamickou interakcí mezi jednajícím organismem a jeho prostředím)[4].
De Haan ve svém přístupu integruje různé dimenze psychických poruch– vlastní zkušenosti (subjektivní prožívání, emoce, vědomí těla), fyziologické dimenze (mozek, tělo), sociokulturní dimenze a existenciální dimenze (jak lidé prožívají svůj život). Psychiatrické poruchy nejsou redukovatelné pouze na biologickou dimenzi (např. chemii mozku) či jen na faktory psychologické, lze je pochopit pouze v kontextu širších smysluplných interakcí jedince se svým okolím (mozek, tělo a svět spolu vytvářejí zkušenost).
Simon Wessely: „Why the medical system is not biopsychosocial and what to do about it“.
Sir Wessely je jediným britským profesorem psychiatrie s certifikací Regius. Do šlechtického stavu byl povýšen královnou Alžbětou II. v roce 2013 za zásluhy o vojenské zdravotnictví a psychologickou medicínu. K jeho osobnímu životě budiž poznamenáno, že jeho otec přijel do Velké Británie v srpnu 1939 jako jedno z dětí zachráněných Sirem Nicholasem Wintonem a Sir Wessely i jeho otec patřili k rodinám, které se o 40 let později se Sirem Wintonem osobně setkali.
Wessely ve svém profesně úspěšném životě publikoval více než 900 studií, mezi jeho hlavní výzkumná témata patří CFS (chronický únavový syndrom), GWS (syndrom války v Perském zálivu – chronické a multisystémové onemocnění postihující veterány obou stran války v Perském zálivu[5]) a témata spojená s výzkumem vojenského zdraví[6]. Dlouhodobě se zabývá otázkou, jak lidé reagují na nepřízeň osudu. Prosazuje, že bezprostředně po traumatu je lidem třeba nabídnout praktickou podporu a povzbudit je, aby se obrátili na své vlastní sociální sítě (rodina, přátelé, praktický lékař).
Ve své přednášce v Mnichově poukázal na přetrvávající bariéry v postojích veřejnosti vůči psychiatrickým onemocněním (ve svém profesním životě bojuje za destigmatizaci pacientů s psychiatrickým onemocněním) a na novinových titulcích posledních 50 let demonstroval změnu postojů veřejnosti k chronické únavě a depresivním příznakům.
Silje Endersen Reme: „Optimizing expectancy effect – communication strategies for clinicians meeting patients with persistant physical symptoms.“
Prof. Reme z katedry psychologie zdraví z University v Oslu se ve svých výzkumech zabývá rolí očekávání pacienta a komunikace lékař-pacient. V přednášce představila nástroj ICIT (Individual Challenge Inventory Tool), určený primárně pro praktické lékaře a zaměřený na komunikaci s lidmi s PSS (persistentními somatickými symptomy). Cílem rozhovoru je posílení pozitivních a realistických očekávání pacienta od léčby, což má přímý vliv na léčebný proces ve zlepšování pacientovy spolupráce a vnímané kvality života. Reme předkládá východisko, dle něhož persistentní somatické symptomy nepřetrvávají kvůli strukturální tělesné změně, ale kvůli naučeným mechanismům mozku tyto symptomy vytvářet.
ICIT pokrývá všechny aspekty komunikace mezi lékařem a pacientem od úvodních pozdravů po závěrečné rozloučení. Reme a její tým proškoluje všechny norské praktické lékaře v dané metodě, což publikum ocenilo výrazným potleskem (někteří kolegové v diskusi verbalizovali svůj obdiv a dokonce přání přestěhovat se do Norska).
Monica Greco : „Planetary health, psychosomatics and patologies of abstraction“
Prof. Greco, vedoucí katedry sociálních a politických věd na Univerzitě v Bathu, ve své přednášce předkládá koncept propojení biopsychosociální medicíny s konceptem planetárního zdraví. Na úvod cituje prof. Susan L. Prescott, ředitelku výboru pro planetární zdraví z Univerzity v Petrhu: „Biopsychosociální medicína a vznikající paradigma planetárního zdraví jsou jedno a totéž“ (Prescott et al, 2018). Greco se táže, zda bychom neměli původní Engelův biopsychosociální model zdraví neměl přejmenovat na „geo-bio-psycho-sociální“.
V další části přednášky Greco cituje z knihy editované Jamesem W. Moorem nazvané „Antropocén či Kapitalocén[7]? Příroda, historie a krize kapitalismu“ (angl., 2016). Společně s autorem knihy se ptá po původu zhoršujícího se klimatického zdraví planety a hledá výkladové systémy, které by nám pomohly lépe porozumět vztahům mezi klimatickou krizí a chováním člověka. Greco se vrací k „poruchám abstrakce“ jako hybateli negativních změn. Vyzdvihuje „myšlenku pokroku“- ta sama o sobě dle Greco zvětšuje propast mezi tím, co očekáváme a tím, co se ve světě odehrává. V rámci očekávání pokroku pak vystupují „staré pocity (úzkosti a obavy), jimž dáváme nová jména a významy“ – mezi jinými „ecological grief[8]“ či „solastalgia[9]“.
Omer van den Berg: „Understanding persistent somatic symptoms, an experimental inquiry“
Prof. psychologie zdraví z belgické univerzity v Leuven prezentoval experimentální data ukazující vliv psychosociálních faktorů na intenzitu respiračních onemocnění u pacientů s astmatem. Van den Berg vychází z teorie prediktivního kódování (predictive processing[10]). Ve svých výzkumech se dlouhodobě zabývá vlivem stresu na dýchací systém. Zkoumá motivy, očekávání, vyhýbání se i jiné psychologické procesy, které mohou vést k chronifikaci somatických obtíží.
Frank Rohricht: „Body psychoterapy“
Prof. psychiatrie, neurologie a somatické medicíny Frank Rohricht popisuje ve své přednášce vlastní klinickou zkušenost s tělesně orientovanou psychoterapií (BOP). Ta pro něj není jen metodou, která k mluvení přidává práci s tělem, ale celostním postojem, kde tělo (včetně jeho prožívání, vnímání, postoje, pohybů) je součástí psychické zkušenosti. Rohricht klade důraz na „embodiment[11]“ (tělo jako nositel prožitku, emocí, traumatu) a „embeddedness“ (naše tělesné prožívání je utvářeno sociálními normami, očekáváním, výchovou; tělo zažíváme ve vztazích, ve společenském kontextu). Tělo dle Rohrichta není jen dopravním prostředkem pro mozek, ale aktivní součástí toho, jak myslíme, cítíme, chápeme a vnímáme svět.
Rohricht se dlouhodobě výzkumně zabývá otázkou, proč a pro jaké pacienty může být body psychoterapie přínosná. Jeho výzkumy se specializovaly např. na možnost pomocí bodypsychoterapie ovlivnit negativní příznaky schizofrenie či pilotní studie body psychoterapie u somatoformních poruch a její pozitivní vlivy v redukci somatických symptomů, zlepšení kvality života a sebepřijetí.
Symposia a workshopy
Součástí odborného programu byla symposia a workshopy věnované mimo jiné persistentním somatickým symptomům, chronické únavě, poruchám příjmu potravy, postcovidovému zdraví, klimatické úzkosti či digitálnímu zdraví. Zvláštní pozornost autorky textu vzbudily výsledky výzkumů prof. Christopha Pieha, podle nichž redukce času stráveného u digitálních zařízení u adolescentů přináší signifikantní zlepšení v oblasti úzkosti, depresivity a kvality spánku, avšak dlouhodobé udržení těchto změn je u adolescentní populace problematické (přes subjektivně vnímané zlepšení psychického zdraví se respondenti ve výzkumu okamžitě po ukončení studie se vracejí k předchozím časům stráveným na obrazovkách)[12].
EAPM jako platforma pro spolupráci
EAPM sdružuje nejen odborné psychosomatické společnosti z celkem 17 zemí (SPM je jednou z členských asociací, nově se přidala např. společnost pro psychosomatickou medicínu z Izraele), ale je možné zapojit se formou individuálního členství (akt. individuální členové z 48 zemí, v ČR nemáme individuální členy EAPM).
Kromě vědecké činnosti se asociace zaměřuje na rozvoj pracovních skupin (fungují na bázi pravidelných online meetingů, v nichž účastníci řeší společná témata či supervidují jednotlivé kazuistické případy) a mezinárodní spolupráce. Nově vznikající EAPM akademie bude poskytovat pravidelné on-line přednášky a vzdělávací programy.
Příští konferenci EAPM ve Florencii (červen 2026) bude předcházet celodenní workshop pro výzkumníky začínající v oblasti psychosomatické medicíny. Následovat bude první celoevropská konference zaměřená na funkční poruchy u dětí a adolescentů v norském Bergenu (květen 2027).
Závěrem
Konference EAPM v Mnichově byla věnována biopsychosociálnímu modelu a jeho rozšíření zejména o témata enviromentální a kulturní. Výběr témat a následné diskuse se zaměřovaly na rozšíření či transformaci modelu směrem k enaktivnímu paradigmatu, k rozšíření modelu o koncepty planetárního zdraví či teorii prediktivního kódování. Zároveň byla představena řada praktických poznatků či metod užitečných pro práci s lidmi s persistentními somatickými symptomy.
Prezident EAPM závěrem konference zdůraznil přínos propojení výzkumu a sdílení praktických zkušeností napříč jednotlivými zeměmi. Nebojme se tedy publikovat a sdílet svoje výsledky a zkušenosti nejen na nadcházející konferenci SPM v Liberci, ale i na evropské scéně.
[1] Zřejmě nepřekvapí, že početně největší zastoupení měli kolegové z Německa, v počtu účastníků pak následovalo USA a Holandsko, z mimoevropských zemí má na konferenci tradičně velké zastoupení Chile a některé východoasijské země (letos např. Taiwan s vlastním blokem přednášek o psychosomatice na Taiwanu).
[2] Institucionální nezávislosti psychosomatické medicíny nejen v Německu pomohl fakt, že německá psychiatrie se často bránila integraci psychoterapie jako základní metody, psychoterapeutická medicína se tak profilovala jako institucionální a akademický základ pro psychoterapii v medicíně a později pro modely integrované péče.
[3] Na Slovensku vyšla kniha Petera Henningsena psaná společně s Rudolfem Gerdem pod názvem Psychoterapeutická medicína a psychosomatika (2017, slov. 2019). V Německu vyšla přehledová studie Petera Henningsena pod názvem General Psychosomatic Medicine- Diseases of the Embodied Self in the 21st Century (2021 něm, česky dosud nevyšla). Kniha shrnuje rozmanité empirické a konceptuální poznatky u psychosomatiky a zaměřuje se na jejich praktický klinický význam.
[4]) Zavedení termínu „enactive mind“ se připisuje Franciscovi Varelovi, Evanu Thompsonovi a Eleanor Roschové v knize The Embodied Mind (1991), kteří zdůrazňují, že poznání je spíše uskutečněním světa a mysli na základě rozmanitých akcí, které bytost ve světe vykonává. Toto dále rozvíjí Evan Thompson (2010) zdůrazněním myšlenky, že zkušenost se světem je výsledkem vzájemné interakce mezi senzomotorickými schopnostmi organismu a jeho prostředím.
[5]Syndrom války v Perském zálivu je primárně spojován s expozicí subletálního množství organofosfátových nervově paralytických látek (zejména sarinu a cyklosarinu), které byly uvolněny do atmosféry během útoků koalice na irácká zařízení chemických zbraní. Následkem je rozvoj celé řady akutních a chronických symptomů, včetně únavy, bolesti svalů, kognitivních problémů, nespavosti a průjmů. Sám Wessely však poukazuje spíše než na existenci samostatného syndromu války v zálivu na dopady takové války na celkové duševní zdraví vojáků.
[6]Sir Wessely bývá hodnocen jako autor s nejvíce publikacemi na téma vojenské zdraví.
[7]Termín kapitalocén představuje alternativu termínu antropocén – vychází z přesvědčení, že devastace přírody a vykořisťování přírodních zdrojů jsou následky aktivit nejbohatší části společnosti, které těží z kapitalistického systému. Mezi hlavní zastánce se řadí Andreas Malm s teorií fosilního kapitálu a Jason W. Moore s teorií levné přírody v kapitalistické světové ekologii.
[8]Eco – grief: klimatický zármutek – pocit ztráty, který vyplývá z prožívání nebo poznávání ničení životního prostředí nebo změny klimatu. Termín zavedený kolem roku 1940 americkým filozofem a ochráncem přírody Aldo Leopoldem.
[9]Sostalgie: forma emocionálního nebo existenciálního utrpení způsobená negativně vnímanou změnou prostředí. Koncept zavedl australský filozof Glenn Albrecht v článku s názvem „Sostalgie, nový koncept v lidském zdraví a identitě“ (2005). Sostalgii způsobuje změna klimatu, ale i lokální události jako sopečné erupce či devastační těžební techniky.
[10] V teorii prediktivního kódování je na mozek pohlíženo jako na prediktivní stroj, který vytváří očekávání (predikce) na základě zkušenosti a kontextu. Senzorické vstupy z těla pak mozek porovnává s těmito očekáváními. Pokud najde shodu, potvrzuje svou predikce, pokud ne, objeví se chyba předpovědi (prediction error). Mozek se bud přizpůsobí, nebo ignoruje smyslový vstup.
[11]Mezi hlavní principy embodimentu patří: 1) tělo a mysl tvoří jednotu (mysl není jen v mozku, ale celém těle)
2) prožívání a vědomí jsou tělesné (emoce nejsou jen v hlavě, ale i těle); 3) kognice je vtělená (náš způsob uvažování závisí na tom, jaké máme tělo); 4) vztah se světem je zprostředkován tělem.
[12] Tipli byste, jak často dle jeho výzkumů obdrží rakouský adolescent textovou zprávu (1x za 2,5min) či kolikrát denně si průměrně zkontrolujeme smartphone (58x)?