Když jsme se 25. června 2025 domlouvali s Jiřím Šimkem na rozhovoru pro Psychosom koncem
června, ptal se „Do kdy to potřebuješ?“ a já odpověděl „To má čas.“
Jirka zemřel včera, 7. září 2025.
Je jedno, že je to zrovna datum narození mého otce, který už také nežije. Možná není jedno, že byl úplněk a k tomu úplné zatmění. A určitě vůbec není jedno, že odešel jeden z pilířů české psychosomatiky, svorník (a ještě spíše tzv. hřebenová vaznice čínských mudrců- ti) bez kterého stavba nedrží pohromadě. Ještě na Čejenské konferenci, té každoroční červnové slavnosti české psychosomatiky, byl tady s námi a jen málokdo by řekl, že „už si pro něho jdou“. Věděl, že je nemocný, věděl, že nechce se zákeřnou nemocí bojovat prostředky, kterými sice medicína disponuje, ale které tak špatně snášel. Byl přítomný, tak jako vždycky, pozorný k druhým, a tentokrát i k sobě. Trápil se rozkolem v druhdy tak přátelském až disidentském prostředí české lékařské psychosomatiky. Ještě nedávno telefonoval nadšeným hlasem, ve kterém nebylo ani stopy po nemoci, že s kolegy našli řešení, jak přemostit rozevřenou propast knihou o psychosomatice. Sám se ujme editorské práce. Chceme se přidat s kapitolou o časové ose? Samozřejmě, Jirko, když jsi zárukou, že příspěvky jednotlivých autorů projdeš a sjednotíš, aby to mělo hlavu a patu, moc rádi se přidáme.
Jenže, už nepřidáme. Ani nehynoucí optimismus, ani laskavý nadhled, ani nehynoucí zásluhy o rozvoj psychosomatiky, ani naše prosby, nic nepohnulo s Osudem, který se v neděli naplnil.
Bez jeho nenápadné ale vytrvalé podpory nebyli bychom dosáhli legalizace psychosomatické medicíny. Znali jsme se dávno ještě na půdě psychosomatické sekce Psychiatrické společnosti. Byl našim prvním supervizorem, když jsme připravovali, a nakonec v září 1989 i otevřeli Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. To byla vážně velká porucha ve zdravotnickém systému, ale protože se zrovna lámaly ledy, nikdo z establishmentu neměl čas se námi zabývat, a tak jsme mohli uspořádat svou práci s pacienty tak, jak jsme sami chtěli a potřebovali. Malá skupinka lékařů a psychologů, se vydala na neznámou cestu. A nebýt jeho podpory, jeho údivu a obdivu, asi bychom byli velmi nejistí, což, jak známo, léčbě moc neprospívá. Jeho trpělivost s našimi nápady, způsoby práce s chronickými nemocemi, zvyšovala jistotu našeho tápavého hledání. Až mnohem později jsem si uvědomil, jak důležitá to byla funkce. Bez podpory starších a zkušenějších kolegů se medicína dělá jen těžko. O to cennější byly jeho poznámky, že byl vzdělaný v psychoanalytické psychoterapii, zatímco my jsme byli cvičeni v rodinné terapii, na které celý náš projekt stál. Ani toho se Jirka nezalekl a poskytoval nám dlouho svou podporu.
Nebyl sám ze své generace, o koho jsme se mohli opírat. Silnou oporu jsme našli v Radkinovi Honzákovi, inspiroval nás Jirka Šavlík, podporoval Jaroslav Baštecký, hodně nám dal a stále dává Jan Poněšický, svůj díl práce ke společnému dílu přidal i Jiří Beran tím, že se ujal subkatedry IPVZ. Určitě to nebylo snadné, i tahle generace by si mohla vzájemně lecos vyčítat. Ale ten, kdo byl vždy připraven vidět stanovisko té druhé strany, kdo uměl moderovat diskuse mezi zastánci rozdílných koncepcí, byl Jirka Šimek. Na kritizovaném vždy našel něco dobrého, co by nemělo být přehlédnuto. (Já vím, Radkine, že ty tohle taky umíš. A taky jsi neuvěřitelně trpělivý.) Každý z těchhle lidí bude chybět, nebo už chybí. Ale s Jirkou odešla noblesa etické diskuse, ochota ke smíru a k respektu všech, kdo přichází ke společnému stolu s dobrými úmysly.
7.září je černým dnem české psychosomatiky.
V Liberci 8. září 2025. Vladislav Chvála
